V hlavě

Untitlefffd 1.jpg

Když jsem zakládala tenhle blog, nebylo to jen kvůli tomu, abych zde sdílela své recepty, ale zčásti i kvůli tomu, abych sem občas sepsala své myšlenkové pochody. Dala formu tomu, co se mi odehrává v hlavě. A že toho za poslední dobu bylo celkem dost. Chuť se o to podělit jsem dostala ale až právě dnes, kdy se to vše konečně zlomilo.

Je to několik týdnů, celý prosinec, možná už i část listopadu, kdy jsem se potýkala s absolutní nechutí k tréninkům – a to jak k těm skupinovým s mými klientkami, tak k těm mým vlastním. Na žádné z nich se mi nechtělo, nejradši bych ležela jen v posteli zachumlaná pod dekou a ládovala se kýblem zmrzliny. Nevím jestli za to může to, že jsem chodila cvičit 6x týdně a tělo tak nestíhalo regenerovat nebo příchod zkouškového a s ním řada dalších povinností, každopádně jsem se dostala do stavu, kdy jsem měla pocit, že dál sportuju už jen kvůli ostatním (abych nezklamala) než kvůli sobě.  Prostě jakýkoliv pohyb, činka v ruce nebo pocit toho, že jsem spocená jak myš mě už dál netěšil.

A proto jsem využila Vánoce k tomu, abych se „restartovala“. Tréninky jsem omezila na minimum, chodila jsem si odcvičit jen s klientkami, což se omezilo na nějaký 2-3 hodiny týdně a během vánočních svátků jsem se co se týče jídla vůbec nežinýrovala – prostě jsem sežrala snad všechno na co moje mlsná huba měla chuť. Bramborový salát bych mohla počítat na litry, cukroví a spořádaný cukr společně s ním na kila, možná jsem za den snědla méně bílkovin než by si mé svaly přály (spíš určitě, jediné přijaté bílkoviny byly 3 řízky ke štědrovečerní večeři a vajíčka v již zmíněném bramborovém salátu), ale vše to přineslo ten tolika kýžený výsledek (kromě i nějakého toho kilča navíc). Protože dnes, když jsem si ve fitku odcvičila vršek těla a odjela půl hodinky kardia na spinningovém kole konečně přišel ten pocit, který mi tak scházel. Místo oddechnutí, že mám tu povinnou a neskutečně dlouho hodinu konečně za sebou (takže jsem zase něco spálila a může se jít domu přecpat k prasknutí), přišel nával endorfinů a natěšení na další den v posilovně. Po strašně dlouhé době, která se už začínala zdát jako věčnost, jsme zase odcházela do šatny s úsměvem od ucha k uchu.

A co bych vám chtěla tedy těmito řádky předat? To, že se nemáte bát na chvíli povolit. Uvolnit si režim ve stravě, ve cvičení, v životě. Pokud vás to dál netěší, není to ta správná cesta. Tak se nebojte si na chvíli oddechnout, odpočinout si a ono vám tělo/hlava/srdce nakonec ukáže zase ten správný směr. VŠECHNO DĚLEJTE HLAVNĚ S LÁSKOU A RADOSTÍ!

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s